Drahomíra Vihanová vystudovala pražskou FAMU, jako asistentka sbírala zkušenosti na filmech Otakara Vávry Romance pro křídlovku (1966) a Třináctá komnata (1968).

Její první vlastní film Zabitá neděle (1969) skončil v trezoru. Poté už hrané filmy nesměla točit a dostala se k nim až po revoluci. Za komunismu se věnovala dokumentům, v devadesátých letech spolupracovala s Československou a Českou televizí. Na FAMU působila v 80. letech jen externě, od roku 1990 už byla členkou katedry střihové skladby a poté profesorkou.

K režii hraného filmu se směla vrátit až po sametové revoluci, například podobenstvím Pevnost (1994) s Miroslavem Donutilem. Spíše rozporuplně byl přijat její další snímek Zpráva o putování studentů Petra a Jakuba z roku 2000, který řešil problematiku viny a trestu a soužití „bílé” většiny s romským etnikem.

V televizi pracovala třeba na dokumentu Konjunkturální portrét aneb Tři životy Vlasty Chramostové (1992), později účastí na cyklech Jak se žije, Zpověď, Ego a Diagnóza (1998 až 2000).

V roce 2015 získala za mimořádný přínos české kinematografii Českého lva a v roce 2016 Cenu za přínos světové kinematografii na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Jihlava.

Zdroj a foto: CTK