Tvůrce, jehož profesionálním krédem je služba filmovému příběhu, vtiskl osobitý obrazový tvar desítkám českých filmů a podílel se i na řadě zahraničních projektů.

Po absolvování pražské FAMU začal pracovat nejprve jako II kameraman a díky tomu měl možnost získávat zkušenosti po boku kameramanských osobností jako například František Uldrich nebo Jaromír Šofr. Jako kameraman vstoupil do české kinematografie v 80. letech, kdy spolupracoval především s režisérem Jiřím Svobodou na filmech Schůzka se stíny (1982), Zánik samoty Berhof (1983) nebo Skalpel, prosím (1985). S Karlem Kachyňou pak natočil filmy Dobré světlo (1985) nebo Smrt krásných srnců (1986), či televizní romanci Městem chodí Mikuláš (1992) a podílel se i na jeho úspěšném televizním seriálu Vlak dětství a naděje. Od poloviny devadesátých let se jeho kameramanské „oko“ stalo nedílnou součástí filmů Zdeňka a Jana Svěrákových a spolupráce, která započala na oscarovém Koljovi (1996), pokračovala Tmavomodrým světem (2001), přes Vratné lahve (2007), pohádky Kuky se vrací (2010) a Tři bratři (2014) až do současnosti a zatím posledního svěrákovského titulu Po strništi bos (2017). Vladimíra Smutného, k jehož kameramanskému rukopisu patří především mimořádná práce se světlem, opakovaně vyhledávají i další režiséři jako například Ivan Fíla (Lea, 1996 a Král zlodějů, 2003), Jiří Vejdělek (Něžné vlny, 2013 a Tátova volha, 2018) nebo Václav Marhoul, který s tímto mistrem kamery natočil své filmy Mazaný Filip (2003), Tobruk (2008) a Nabarvené ptáče (2019). V letech 1996 -2004 pracoval jako kameraman na úspěšném detektivním seriálu Maigret s Brunem Cremerem v titulní roli.

Vladimír Smutný je držitelem sedmi domácích cen Český lev za nejlepší kameru, dvakrát získal Cenu české filmové kritiky. V současné době působí také jako profesor na pražské FAMU.

Zdroj: KVIFF

Foto: Luděk Hudec