Hlavní hvězdu celého festivalu jsme od začátku očekávali a nutno uznat, že Julianne Moore potvrdila pověst profesionálky. V rámci slavnostního zahájení převzala od prezidenta festivalu Jiřího Bartošky Křišťálový glóbus a samozřejmě děkovala především své rodině. A ta nebyla daleko – do Varů Moore přijela se svou dcerou i manželem Bartem Freundlichem, s nímž uvedla jejich společný film Po svatbě. Ceremoniálu jinak dominovala dvě důležitá výročí – pětadvacet let spolupráce Jiřího Bartošky a Evy Zaoralové v čele festivalu, no a samozřejmě nechyběla ani připomínka kulatých tří dekád od sametové revoluce. Té se letos věnuje celá sekce Bez cenzury, v níž sedmička českých a československých děl z přelomu 80. a 90. let mapuje tehdejší společnost, politiku i kulturu. Legendy jako Requiem pro panenku, Kouř či Dědictví aneb Kurvahošigutntág si proto v dalších dnech připomeneme rádi.

Brazilský úžas…

Ale podívejme se taky trochu na filmy. Jako první festivalový kus jsem mohl vidět brazilské rodinné drama s nezapamatovatelným názvem Neviditelný život Eurídice Gusmãové. Na první pohled klasický festivalový snímek – tragický příběh dvou sester vyrůstajících v těžkých podmínkách šovinistické Jižní Ameriky 50. let. Nalákalo ale především ocenění z nedávného festivalu v Cannes, odkud si film odvezl cenu pro vítěze druhé soutěžní kategorie Un Certain Regard; navíc režisér Karim Aïnouz už několikrát úspěšně premiéroval svá díla i v Berlíně a Benátkách. A i karlovarské publikum se mu podařilo nadchnout, neboť tenhle silný ženský příběh rezonoval i v kontextu současného, velmi neklidného dění v Brazílii. Jak sám režisér v následné diskuzi rozebral, nad brazilskou kinematografií se vlivem politických změn stahují mračna, neboť financování filmů bude v dalších letech velký problém.

Kdo se ale nenechal odradit téměř dvouapůlhodinovou stopáží, ten se dočkal vycizelovaného dramatu o tom, jak to před půlstoletím měly ženy těžké. A nebyla to snadná podívaná ani pro muže, tohle totiž nebyl žádný planý feministický výkřik, nýbrž hluboce lidské drama o osudovosti a lidské omezenosti. Zároveň však bez přehnané patetičnosti, naopak s o to výraznější přesností ve snaze o postižení reálií. Aïnouz je jméno, které se do budoucna vyplatí sledovat.

…a španělský bizár

Druhým kusem byla bizarní antologie Sedm důvodů k útěku (od společnosti). Jednalo se o půlnoční projekci, což se k podobnému formátu více než hodí – střídmá stopáž nepřesahující 80 minut a poměrně rychlé tempo, to jsou podstatné atributy pro udržení očních víček nahoře i v takovou pozdní hodinu. Trio španělských tvůrců vystavělo své povídky na sedmi oblastech našeho života, v nichž se sice tváříme velmi civilizovaně, ale ve skutečnosti jsme (nebo tedy alespoň většina z nás) pokrytci a primitivní zvířata. Dobrý nápad, navíc chytlavě prodaný – vždyť první povídka je o rodičích, kteří se rozhodnou zabít svého syna, protože jim v životě dělá jen problémy! Jenže nelze se ubránit dojmu, že tvůrci zůstali jen na půli cesty, neboť jakmile skončí divákova fascinace obskurní premisou, moc toho nezůstane – závěry příběhů se totiž často nemohou opřít o dostatečnou pointu. Přesto to byla docela fajn jednohubka.

To je pro dnešek vše. V následujících dnech se dočtete o spoustě dalších filmů, takže nás nepřestávejte sledovat a zůstaňte vyladěni na zrychlenou festivalovou atmosféru!

 

Text: Mojmír Sedláček

Foto: Film Sevis Karlovy Vary