Dnes to pojmeme zase trochu jinak a seznámím vás s pár osobními tipy na filmy, kterým… se raději vyhnout. Ano, rozsáhlost festivalové nabídky si vybírá určitou daň v podobě snímků, jež leckomu nesednou. Je to samozřejmě velmi subjektivní, ale můžete si z následujících řádků odnést cokoli…

(Ne)očekávané selhání

Festivalový oblíbenec Denis Côté ve Varech loni představil podivný dokument o kulturistech Hladká kůže, v roce 2016 zase předchozí hrané dílo Boris bez Béatrice. Vždy se jednalo o velmi neotřelý pohled – dokonce tak neotřelý, až ho většina diváků nepochopila. Antologie města duchů měla našlápnuto rozhodně lépe, neboť projekci filmu předcházely spokojené ohlasy z letošního festivalu v Berlíně. Zaujalo i aktuální téma, neboť hororové drama se vyjadřuje k současné migrační krizi – a to navzdory režisérově tvrzení, že se k tomuto tématu cíleně obracet nechtěl. Jenže jak jinak si vysvětlit rámcový příběh, kdy se v zapadlé kanadské vesnici začnou objevovat mrtví lidé a současní obyvatelé si s jejich nenadálou přítomností nevědí rady? Ovšem ani třaskavé téma či dobře vykreslená atmosféra ospalého maloměsta neospravedlní jednoduchý fakt, že film je i navzdory uměřené stopáže extrémně nudný. Pramálo kauzálního děje a vypravěčské logiky většinu diváků nejspíš odradí.

Po svatbě podruhé a hůře

Až na dnešek jsem si nechal zmínku o zahajovacím filmu celého festivalu Po svatbě – nebylo totiž vlastně o co stát. Kdyby ve filmu nehrály hollywoodské hvězdy Julianne Moore, Michelle Williams a Billy Crudup, neštěkl by po něm ani pes. Jedná se totiž o remake stejnojmenného dánského filmu z roku 2006, s nímž se ceněná režisérka Susanne Bier dočkala i oscarové nominace. Jednalo se o povedené vztahové drama, v němž se neobvyklý kvartet hrdinů musí vyrovnat s nečekaným zásahem do zdánlivě idylické rodiny. Remake napsal a natočil manžel Julianne Moore Bart Freundlich, společně pak oba novinku představili – a to je také jediné ospravedlnění výběru tohoto filmu jakožto zahajovacího. Americká verze totiž v podstatě kopíruje dánský originál, došlo pouze k přehození genderových rolí (ústřední trojúhelník tedy tvoří dvě ženy a jeden muž, původně to bylo obráceně). Pokud neznáte původní film, tak vás novinka určitě neurazí, přestože jistou hollywoodskou bezkrevnost a nenápaditost ucítíte. Nabízí se však otázka, jaký má smysl takového filmy vůbec točit?

Se Stalinem na věčnou nudu

Vůbec nejhorším filmem, který jsem na festivalu viděl loni, byl Den vítězství. Observační dokument ruského všeuměla Sergeje Loznicy se pro mě stal nekoukatelnou nudou, kde byly bez ladu a skladu vysázeny záběry oslavy prvního máje. Nenechal jsem se poučit a po roce opět vyrazil na další Loznicův dokument. A zřejmě už naposled, protože i přes zábavnost námětu se pro mě Proces stal vrcholem letošního utrpení. Loznicovi se podařilo najít záběry z vykonstruovaného procesu s několika vědci z roku 1930. K materiálu však přistoupil velmi nedivácky a téměř ho nesestříhal, takže se dočkáme mnoha legislativních řečiček, kdy se čtou jména soudců, čísla paragrafů a spousta dalších oficialit, jež se možná může pouštět výukově na právnických fakultách, ovšem ve filmu pro běžné diváky nemá co dělat. Navzdory několika silným momentům se tak jedná o 128 minut úporné nudy.

Zítra se už zase vrátíme na pozitivnější vlnu a s blížícím se koncem festivalu budeme vyhlížet i hvězdného hosta, herečku Patricii Clarkson. Závěrečný víkend ještě bude stát za to!

 

Text: Mojmír Sedláček

Foto: z filmu Po svatbě  (Film Servis Karlovy Vary)