Dnes se trochu podíváme na téma svobody. Letos si totiž nejen v rámci festivalu připomínáme třicetileté výročí od sametové revoluce, a tak se jedná o téma, které prostupuje naší současnou společností velmi razantně. Není třeba zabíhat hned do politiky, zůstaňme u filmů – i ty totiž dobře vyjadřují ducha doby a možnosti svobodné tvorby.

Historická oslava se vším všudy

Týdeník Reflex ve spolupráci s Českou televizí připravil půlhodinový film Moje svoboda, jenž měl na festivalu premiéru a většina diváků ho bude moci vidět v listopadu – právě v rámci pořadů k oslavám sametové revoluce. Třicítka tvůrců se v kraťoučkých, minutových příspěvcích vyjádřila k tomu, co pro ně konkrétně znamená svoboda. Nemusíte se však bát nudné ankety, v níž mluvící hlavy řeknou, jak je pro ně svoboda důležitá; namísto toho se naprostá většina oslovených chopila využít možnosti filmového média a vyjádřila svobodu po svém. Do výsledného kompilátu se dostaly příspěvky od Jana Hřebejka, Jitky Rudolfové, bratrů Cabanů, Theodory Remundové, Václava Marhoula, Ester Geislerové, Petry Nesvačilové, Zdeňka Svěráka a mnoha dalších. Zahrnuti byli i studenti a mladí tvůrci, takže výsledná škála osobností i přístupů k tématu je dostatečně pestrá, aby ani na chvíli nenudila. Sympatické a podnětné dílo.

Nepokoje v Alžírsku

A u svobody ještě chvilku zůstaneme, přestože v úplně jiné podobě. Alžírský snímek Papicha (ideálně čtený [papiša], ale uvidíte, jak to vyjde) nás vrací do severní Afriky konce 90. let. Sledujeme skupinu dívek, vysokoškolských studentek, které jsou volnomyšlenkářské a chtějí žít vlastně úplně normální životy – jenže v zemi, kde to nejde. Náboženský fundamentalismus a zakořeněné předsudky jsou tak silnou kombinací, že mladé ženy mohou počítat s čímkoli, jen ne pochopením společnosti. Tohle citlivě natočené drama o ženském údělu ve velmi konzervativní kultuře si odneslo pochvalu už z festivalu v Cannes a Vary nebyly výjimkou. A také se jedná o chytré a podnětné připomenutí toho, kam až může vést pošlapávání svobody.

Povídání mladých

Česká konverzačka Karel, já a ty, která byla představena mimo hlavní soutěž, je do značné míry také projevem svobody. Extrémně nízkorozpočtový snímek láká na Jenovéfu Bokovou v hlavní roli ženy, která prochází náročnou etapou krachujícího manželství. Školený scenárista Bohdan Karásek se chopil i režie a ztvárnil také jednu z hlavních rolí. Film se řadí k americkému nezávislému žánru mumblecore, stojícímu na principech nenákladných konverzačních snímků, v nichž mladí lidé hovoří o banalitách, které ale dohromady utvářejí naše života. V tomto ohledu naplňuje Karel, já a ty žádoucí standardy bez problémů, jen je třeba vytknout délku – sledovat téměř dvě hodiny tlachání mileniálů může být pro leckoho těžko stravitelné; o povedený celovečerní debut se ale jedná určitě.

Zítra si probereme vítěze festivalových cen a závěrečné postřehy – už nám to vážně končí!

Text: Mojmír Sedláček

Foto: Film Servis Karlovy Vary / foto z filmu Papicha